Indie

Pro začátečníky

Indie pro začátečníky I - Pyrrhovo vítězství

No a ty teda teď jedeš do Indie? A s holkou, jo? A berete s sebou aspoň nějaký pepřáky nebo tak? Jo, hm. No, tak snad se vrátíte v pořádku, no.

Nalétáváme na Nové Dillí. Z dřímoty mě vytrhává hlas z reproduktoru a pár vteřin mám pocit, že letadlo stojí na místě. Ind po mé pravici na to nijak nereaguje a dál spokojeně oddechuje ve zhroucené poloze pod dekou. Snažím se přepočítat čas s ohledem na posun, ale k mému mozku ta důležitá informace o tom, že jsem vzhůru, doputovala zatím jen tak napůl. Z kapsy před sebou vytáhnu lahev s vodou a po několika mocných locích se konečně naplno probouzím. Z Ataturk Airport v Istanbulu jsme se odlepili po osmé večer a teď by tedy měly být zhruba čtyři hodiny ráno.

Přespávání na letišti

Obracím se na druhou stranu a vidím, že Babu už je taky vzhůru. Oba se těšíme na přistání. Zatímco kolem nás procházejí letušky a rozdávají papíry, které se mají vyplnit a odevzdat při vstupu do země, shodujeme se, že se co nejrychleji pokusíme dostat na Paharganj do zamluveného hotelu a pořádně dospíme dva předešlé dny na cestě. Pokud tedy projdeme pasovou kontrolou – nevíme, jak vyplnit papír pro celní poplatky.

Ind u kontroly na mou otázku ohledně papíru odpověděl hlasitým zazíváním a slovy „Ajem sou tajrd“, praštil štemplem do pasu a pustil nás do své země. Dotěrné letištní taxikáře obcházíme tak, že si platíme prepaid taxi s fixní částkou a pokračujeme ven z letiště.

Venku se nestalo vůbec se nic. Ale co jsem čekal? Že vylezu z letištní haly a do plic mě praští nával těžkého horkého vzduchu? Že přes všudypřítomný smrad nebude možné pořádně dýchat? Že přiběhne banda Indů, sebere mi batoh a odtáhne s sebou jako kořist i Babu? Ve vzduchu je cítit tak maximálně smog a batoh se mi snaží sebrat a naložit na vozík jen náš taxikář, čemuž se mi podaří ubránit. Těch padesát metrů k autu si batoh zvládnu odnést sám.

Co se týče řešení problémů, Indové jsou experti na to chytnout se první myšlenky, znegovat ji, umocnit na druhou a jako bonus udělat něco naprosto nečekaného a nepravděpodobného. Jistě budu později vyprávět o tom, jak se dva pikolíci v hotelu pokoušeli urovnat apokalypsu, při které nám v jednom hotelu v Dillí vytekla do pokoje směs odpadní vody a hoven. Nebo když se tahle samá parta pokoušela namísto odšroubování dvou závitů zničit celé kování zámku. Na druhou stranu se dokáží přetrhnout, pokud je tu alespoň malá naděje, že by z jejich počínání vyplynuly nějaké ty „tips“.

Jakmile jsme opustili prostory Indira Gandhi Airport a najeli na hlavní silnici, šofér se rozpovídal.

Fotka z okna taxíku

„First time in India, sir?“
„Ehm… yes.“
„Sakra, teď jsme mu prozradili, že jsme tu prvně. Víš, jak jsme se bavili, že všem taxikářům budeme říkat, že už jsme byly před lety na jihu?“

Za skly taxíku s každým dalším ujetým kilometrem houstne počet lidí na ulici. Vidím dvojici Indů, jak cvičí na malém travnatém plácku jógu. Dost lidí se jen tak povaluje po zemi. Nejspíš tam i bydlí. Náš vozka se vyptává, co chceme za ten měsíc stihnout, kdy letíme zpátky a občas máchne rukou směrem k soše nebo budově a řekne jméno, které vmžiku zapomínáme.

„Tenhle nás nenatáhne, ten je předplacenej, neboj.“
„Ok. We are here. Do you know that you can give your driver some tips? Do you want to give me some tips?“
„Ty jo, nedáme mu nic, ne? Vždyť dostane normálně zaplaceno. Nebo já nevím, kolik se jim tady dává.“
„Tak mu něco dáme.“
„Tak já nevím… ok, we will give you 20 rupees.“
„To je kolik? Tak 7 korun, ne?“
„Oh my friend. We will not be good friends… give me 100 rupees.“
„Hm, to asi ne. Ber nebo nech být. Here you are.“

Ind si pohoršeně odfrknul, ukázal na úzkou uličku a nasměroval nás k hotelu.

Vystupujeme z auta na zpevněnou cestu, obchody a stánky jsou zavřené a na zaprášené zemi se vedle hromádky odpadků povaluje pár kravinců. Chvíli přemýšlíme, jestli nás řidič nevyložil někde jinde - Paharganj a celý Main Bazaar má být alespoň podle fotek o dost živější a barevnější. Dohady uzavíráme s tím, že v šest ráno se vše teprve probouzí a připravuje na nový den.

Ind s banány

S bágly na zádech a docela malou dušičkou míříme do úzké uličky, u vstupu do ní míjíme veřejné záchody, což není nic jiného než pochcaná zeď s korytem a odtokem, který ústí do uličky. První smrad.

Rozhodně ale nemůžu říct, že celá Indie smrdí. Spíš dost zvláštním způsobem voní. Babu to po pár dnech definovala jako „směs výfukových plynů, koření, lidské i kravské moči, vonných tyčinek a něčeho nasládlýho“. Všude je spousta lidí, hluku, aut, rikš, kol, prodejců, psů, barev a různých vůní.

Z okolních vchodů si nás cestou k hotelu prohlížejí zvědaví Indové. Podle svítící kůže, oblečení a našich nevěřících a nesmělých pohledů jim musí být jasné, že jsme přiletěli jen před malou chvílí a v Indii jsme poprvé. Jakmile se zapíšeme na hotelu, padáme do postele a spíme dalších sedm hodin. Neprobudí nás ani můj vyzvánějící telefon.

Probouzím se ulepený asi ve dvě odpoledne. Hučící větrák nad námi nám velkou službu neprokázal. Mám zmeškané volání od Martina, se kterým jsme se rozloučili ráno na letišti. Píšu mu zprávu, jestli je všechno v pořádku, ale odpovědi se nedočkám. Skrz okno k nám do pokoje dopadají nejrůznější zvuky, výkřiky, cinkání, troubení a hlasy z ulice. První věc, co mi probleskne hlavou, je „my jsme fakt v Indii“. Vůbec si teď ale nedokážu představit, že se zvedneme z postelí a vyrazíme ven. Ven ale musíme. Proto jsme sem jeli, ne? Navíc si chceme pořídit lokální sim kartu a projít cestu k vlakovému nádraží. Podívat se, odkud nám druhý den ráno jede vlak do Jaipuru.

Než si člověk takhle napoprvé na všechno zvykne a nějakým způsobem se otrká, trvá to pár dní. Může předstírat, jak moc je suverénní, jak si je na ulici jistý, Indové ale bělocha většinou odhalí. Nám trvalo týden, než jsme se začali více rozhlížet kolem sebe, než jsme se naučili komunikovat, nekomunikovat a rozumně smlouvat. S lidmi v turistických oblastech, kteří sami od sebe přijdou a začnou se vyptávat, není úplně šťastné rozvíjet konverzaci. Pokud tedy člověk netouží po tom vláčet za sebou na imaginárním provázku poskakujícího indiána, který ze všeho nejvíc na světě prahne po tom vědět, jak se člověk má, odkud je, jak se jmenuje a pak si vynucovat prohlídku svého obchodu. Nebo obchodu jeho bratra. Nebo obchodu přítele jeho bratrance. Indové, kteří přijdou sami, ve většině případů lžou a nedá se jim věřit. A Indy, za kterými se člověk vydá z vlastní vůle, je také potřeba brát s rezervou. Mluvím o turistických oblastech. Jiné to může být v zapadlejších koutech země, se kterými nemáme zatím zkušenost.

Nechtěl bych tu být elektrikářem

Během těch tří minut, co jsme na ulici, nás postupně osloví pět lidí. Daří se nám je setřást a pokračovat směrem k nádraží. Na konci Main Bazaaru se zastavujeme u staré seschlé ženy, která volá naším směrem. Je prý z Bangladéše a před nosem nám šermuje oškubaným papírem, který má být peticí. Na něm jsou propiskou psána různá jména. Vynalézavá žebračka, říkáme si. Chce podpis na podporu její chudé země. A pak chce peníze, samozřejmě. 500 rupií prý bude akorát. Trháme se dál a za sebou slyšíme zvolání „My poor country!“ a zvuk odplivnutí.

Main Bazaar

Překonat silnici oddělující Main Bazaar od nádraží je v plném provozu asi stejná legrace jako pokoušet se v pondělí v osm hodin ráno přejít mimo přechod pražskou magistrálu. Po překonání téhle překážky hned následuje další. Doslova se probíjíme mezi čekajícími taxikáři a rikšáky.

A pak už stojíme před nádražím.

„Tak jo, ještě zkusíme najít kudy se tam vejde, ať tady pak ráno zbytečně nebloudíme.“
„Hele, támhle k nám jde ten policajt od rentgenu zavazadel.“

To, co se semlelo během několika dalších minut, se nedá nazvat jinak než jako surrealistické loutkové divadelní představení. Představení v režii vysoké školy podvodnické. S námi jako bílými loutkami v hlavních rolích. Ind v policejní uniformě se legitimoval pomocí „goverment card“ a začal se vyptávat, kam máme namířeno. Vlaky prý kvůli monzunům jezdí s desetihodinovým zpožděním a zítra dost možná vůbec nepojedou. Ničemu z toho jsme samozřejmě nevěřili a lístky na vlak jsme ukázat odmítli. Střih. Netušíme, jak se tohle přihodilo, ale najednou vylézáme z rikši, jsme někde v Dillí a před námi je vchod s cedulí Tourist office. Střih. Sedíme někde vzadu v místnosti dvakrát tři metry a nepřestáváme si nadávat. Je nám jasné, že jsme se dostali do falešné turistické kanceláře, kterých je okolí Connaught Place plné. A o kterých jsme toho tolik slyšeli nejen od Zuzky a Pyjera ještě v republice.

Představení začíná.

Ind se zlatým iPhone a špatnou pletí s námi vede první hodinu nezávaznou a na první pohled přátelskou konverzaci. Zajímá ho, co bychom rádi projeli, kde chceme bydlet, jak se plánujeme přepravovat. Neustále mi lichotí a co pět minut mi chce potřást pravicí. Jeho společníci kmitají kolem místnosti, občas do ní nahlédnou a pak pokračují dál. Vlaky podle něj samozřejmě nejedou. Třikrát si nechá zopakovat, kam chceme jet. Netuším, proč mu to vůbec vykládáme. Stejně pokaždé jedním dechem dodáváme, že o žádnou službu nemáme zájem, že jsme si všechno sami zařídili a cestu měnit nehodláme, protože máme dohodnutá setkání s různými couchsurfery. Ind se neustále dušuje, že on nám samozřejmě žádnou službu nabízet nehodlá, že jeho jediným posláním je konzultovat s námi naši cestu a případně nám poskytnout rady, jak si pobyt zpříjemnit. A pak obligátně zopakuje, že vlaky kvůli monzunu nejedou a my tím pádem zítra neodjedeme. Jsem tak paranoidní, že odmítám i nabízený čaj. Pokaždé, když se zvedáme k odchodu, se u vchodu najednou objeví fousatý Ind a ten s iPhone si najednou vzpomene na další důležitou informaci, kterou nám ještě nesdělil. Tou, po které se misky vah překlopily na jeho stranu, byl nejspíš jeho poslední pokus nás nalomit.

„Podívej, vy chcete cestovat místní dopravou. Autobusy a vlaky, viď?“
„Jo, už jsem říkal, že většinu vlaků jsem už dopředu rezervoval přes cleartrip. Autobusem pojedeme asi jen jednou do Pushkaru.“
„Hm, tak podívej. Ani já jako Ind bych místní dopravou necestoval. Je to nebezpečné. Co se může stát tobě? Tebe tak maximálně okradou. Ale cestuješ se ženou. Jak by se ti líbilo, kdyby ji někdo znásilnil?“

Po tomhle výroku jsme ztratili veškerou ostražitost. Přestali jsme racionálně přemýšlet, vypnuli jsme a svezli se na židli. Ind pokračoval dál ve své promluvě. Najednou se ukázalo, že jedno řešení by tu existovalo. Za 330 euro by nám na první týden zařídil popojíždění vládním mini busem. Náš plán na první týden by se tak vůbec nemusel měnit, cestovali bychom s dalšími lidmi s podobným plánem a všechno by bylo skvělé. Za 330 euro.

Zoufale jsem se podíval na Babu a snažil se přemýšlet přes Indovy výkřiky „Haha, who is the boss? Your wife is the boss? Haha, so tell me who is the boss in your relationship?“. Dopočítali jsme se k tomu, že oproti zamluveným spojům, které nyní máme, by to bylo pro každého z nás asi o 2 tisíce dražší.

Kluci hrající si na nádraží

„Jako je to dražší, ale zas na druhou stranu bychom se mohli do začátku tak nějak nenásilně otrkat.“
„Jo, navíc jestli v tom minibuse mají jet i další batůžkáři, aspoň bychom si vyměnili tipy a rady nebo tak.“
„A s těma indiánskýma couchsurferama se taky pořád můžeme setkávat. Ten řidič bude jen suplovat tu dopravu a jinak nás nechá.“

Při podpisu smlouvy to mezi mnou a iPhonářem poněkud zaskřípalo.

„Tvůj podpis sem.“
„Dobře, já to podepíšu, ale napiš sem do prostoru pro částku tu částku. Nebudu podepisovat nic, kde není částka.“
„Ne, to je v pořádku. V naší zemi se smlouvy podepisují takhle. Moc se omlouvám, to jsem vám neřekl?“
„My nebudeme podepisovat nic, kde není uvedena částka.“
„Příteli, věř mi, mně můžeš věřit. Tohle je standardní postup.“
„Dobře, my teda nic nepodepíšeme.“

V tu chvíli vpadl do místnosti fousatý Ind. Celou tu dobu poslouchal u dveří. Začal se omlouvat za iPhonáře – prý svého mladšího bratra – a že prý pokud trváme na tom, že na smlouvě má být před podpisem částka, není to problém. Sebral smlouvu, naškrabal na ni propiskou částku v rupiích a předsunul ji přede mne k podpisu. Když jsme s Babu částku přepočítali na eura a ověřili, že sedí, podepsali jsme ten kus papíru a chystali se zaplatit. Babu si ještě předtím vyžádala telefonní číslo na řidiče minibusu, kdyby náhodou ráno na domluvené místo nedorazil nebo nás nemohl najít. Neměli jsme tolik peněz v hotovosti, takže jsme se rozhodli zaplatit kartou. Už jsme se těšili, až budeme z těch těsných prostor po dvou hodinách pryč.

Zpětně si vybavuji, že platební terminál nezobrazoval částku k zaplacení. Ruce rychlejší než mozek vyťukaly pin a z terminálu vyjel papír s informací, kterou jsem v různých formách očekával vlastně po celou tu dobu, co jsme v té kobce seděli. Papír, na kterém bylo vypáleno sdělení „blbče, napálil ses“ v podobě dvojnásobné částky, než byla ta, kterou jsme měli zaplatit.

„Tady je 660 euro, vždyť to mělo stát o polovinu míň!“
„Ale příteli, 330 euro je cena za jednu osobu. Jste dva. Proto jste platili 660 euro. Moc se omlouvám, já jsem vám to neřekl?“
„Vždyť jsme se ptali, jestli budeme platit 330 euro. Ve smlouvě je psáno 330 euro.“
„Příteli, když se podíváš do smlouvy, je v ní napsáno 330 euro a tady je k tomu správně uvedeno per person. Moc se omlouvám, opravdu jsem vám to neřekl?“

Při zmínce o „per person“ ve smlouvě ukazuje propiskou na dva sotva viditelné obloučky. Při troše představivosti se dají považovat za zkratku PP.

Tváříme se jako opaření a nevíme, co máme dělat. Připadáme si jako idioti. Jako všichni ti, o kterých jsme četli ještě doma v Čechách. Jako ti, kteří první den v Dillí odložili svých pár tisíc rupií do jedné z falešných turistických kanceláří. Dali jsme Indovi vydělat na nový model zlatého iPhone. Ten je v dobré náladě a vede nás před budovu, kde nám prý ukáže náš minibus. Před budovou ale žádný nevidíme. Opodál stojí jen bílé osobní auto. Ind ukáže prstem směrem k autu.

Pobočka Vodafone

„To je váš minibus. Haha. My jim tady říkáme minibus“.

Všechno špatně. První týden se budeme trmácet po špatných indiánských silnicích s otravným šoférem, popojíždět od jednoho bodu k druhému a ze zadního sedadla auta pozorovat život za sklem.

Šofér nás odvezl zpátky na Main Bazaar. Celou cestu jsme nepromluvili ani slovo. Pořád jsme ještě nechtěli uvěřit tomu, že je to pravda. Babu tvrdí, že jedeme úplně jinou cestou, než jsme jeli předtím. Má pravdu. Už jen kvůli tomu, že cesta od nádraží do kanceláře trvala napoprvé pět minut, teď vystupujeme z auta snad po čtvrt hodině jízdy.

Potkáváme manažera našeho hotelu Pulkita, který se zajímá, zda je všechno v pořádku. Upřímně mu odpovídáme, že je všechno v hajzlu. Pulkit se tváří, že ho to vůbec nepřekvapilo.

„Víte, kde se vám to stalo?“
„Ne“
„Aha. Víte, co bylo poblíž?“
„Ne“
„Nevíte alespoň, co tam bylo za obchody?“
„Ne“

Nevzpomněli jsme si vůbec na nic. Až na to, že Babu si brala telefon na řidiče. Půjčuji si tedy telefon od italského cestovatele a volám na uložené číslo. Na opačném konci se ozývá huhlavá a ne příliš srozumitelná angličtina. Náš řidič. Snažím se mu vysvětlit, kdo jsem a jestli by pro nás mohl dojet tam, kde nás vysadil. Že bychom se rádi vrátili do kanceláře a udělali menší úpravu v plánu cesty.

Noční cesta rikšou

Pulkit nás mezitím zásobuje instrukcemi, jak se máme chovat a co máme říkat. Že prý máme být asertivní, vyžadovat zpět své peníze s tím, že nás podvedli, a případně se odvolávat na ambasádu. Nějakým lidem už se prý takto podařilo získat své peníze zpátky. Dvakrát jsem byl mezitím kontrolovat ulici, náš řidič nikde. Volám mu tedy podruhé.

„Kde jste?“
„Jsem tady, kde jsem vás naposledy vykládal. Čekám na vás.“
„A kde jste? Já jsem totiž tady, kde jste nás vykládal a tady nejste. Haló, slyšíme se?“
„Jsem tady.“
„Kde tady? Já jsem u vchodové uličky k hotelu Spot.“

Běžím do hotelu za Babu a Pulkitem s tím, že řidič tam není. Mám chuť se na všechno vykašlat. Skousnout naši prohru, jít na večeři a pak si otevřít na pokoji slivovici z domova a mohutně si přihnout. Začíná se stmívat a za celý den jsme nic nesnědli, to na náladě také nepřidá. Zkouším volat potřetí. Podle hlasu na druhém konci to není náš řidič. Hlas tvrdí, že do pěti minut nás vyzvedne tam, kde nás naposledy vykládal. Vida, takže v kanceláři už se na nás připravují, ten zmetek řidič je varoval.

Tentokrát jde se mnou i Babu. Beru si s sebou Italův telefon. Řidič tu samozřejmě pořád není. Volám počtvrté. Mluvím s naším řidičem. Je někde u vjezdu do Main Bazaaru. S telefonem u ucha se prodíráme přeplněnou noční ulicí, až zahlédneme ono auto. Nastupujeme. Ind se namísto toho, aby 5 metrů vycouval, rozhodl, že projede celý Main Bazaar. Díky hustotě lidí, stánků, rikš a kol máme dalších dvacet minut na promýšlení našeho bojového plánu v turistické kanceláři. Z té vyhlídky mi není úplně dobře.

Konečně vcházíme do kanceláře. Venku už je úplná tma. Vedou nás opět do malé místnosti s tím, že za chvíli přijde někdo, kdo se nám bude věnovat. S rohlíkem ve tváři vchází fousáč - údajný starší bratr iPhonáře. Sdělujeme mu, že chceme vrátit peníze.

V tuhle chvíli se fousáčův obličej protáhl do výrazu člověka žvýkajícího posolený plátek citronu. Znovu se na nás usmál, obrátil smlouvu a najednou ukazuje prstem na malým písmem psané sdělení, že v případě odstoupení od smlouvy propadá 50% ze zaplacené částky. Čekal jsem leccos, ale to, že hned první den v Indii budu trávit večer v zadní místnosti falešné vládní cestovní kanceláře, nebudu pořádně vědět, kde jsem, a budu se domáhat vrácení částky, která měla být dle původních odhadů rozpočtem na další dva týdny cestování, to jsem do svých očekávání zahrnout zapomněl.

Obchodník s látkami

Ind po dalších někonečných minutách hádání nakonec svolí ke slevě. Je ochoten vrátit nám 200 euro, pokud si necháme vyměnit auto za horší. S Babu si vyměníme souhlasné pohledy. Ind už je ale zase na koni.

„Musím vám ještě sdělit, že pokud se provádí takováhle výměna, její součástí je platba vládní daně. Ta je 50 euro. Vrátím vám tedy 150 euro, ano?“

Mám pocit, že se zakousnu do stohu papírů, co leží vedle mě na stole. Informaci týkající se vládního poplatku si nechám třikrát zopakovat. Pokaždé ale jen nevěřícně zírám a kroutím hlavou. Vládní daň za výměnu auta v cestovní kanceláři je reálná asi stejně jako minibus nebo čisté povlečení v našem hotelovém pokoji. Vedeme s Indem další nekonečnou hádku až do chvíle, než se napřímí a začne se vztekat. Vzdáváme to, necháváme si vyplatit 11 tisíc rupií a jdeme na ulici, kde nás přepadne opojný pocit. Navzdory tomu, že vítězství je to tak trochu Pyrrhovo.

Chytáme si cyklorikšáka, který nás veze nočním Dillí po magistrále. Už si zase povídáme a smějeme se.

Jan Bouchner

Jsem Honza a budu tu psát o své návštěvě Indie. Primárně z pohledu backpackera a pragmatika. Nejel jsem tam cvičit jógu ani studovat duchovno. Tomu se člověk ale stejně nevyhne.

Komentáře