Indie

Pro začátečníky

Indie pro začátečníky II - O dopravě, manželství a vesmíru

Skůtr, který se před chvílí mihnul ve vzdálenosti pár milimetrů od našeho taxíku, se teď chystá projet mezi dvěma náklaďáky mezerou o šířce pacientky s poruchou příjmu potravy. Ještě jsem si úplně nezvykl na to, že fyzikální zákony tady občas zaspí směnu, takže bystřím smysly a čekám, jak tahle situace pro tříčlennou rodinu na koženkovém sedadle motorky dopadne. Venku za oknem je čtyřicet stupňů a v autě pocitově tak pětapadesát - odlepování zad od potahu mi více než cokoliv jiného evokuje rozepínání suchého zipu. Žádá si to vynaložit i podobné úsilí.

Celá rodina teď za vydatného troubení a vřeštění desítek klaksonů zmizela mezi plechy. Povzbuzen tímto úspěchem se pro podobný tah rozhoduje i řidič v bílém autě značky Tata napravo od nás. Vypálí vpřed a stáčí se k manévru, čímž blokuje cestu jak nám, tak i dalšímu improvizovanému pruhu aut hned vedle. Tu mu náhle dochází, že k tomu, aby se do prostoru vešel, by musel své auto převrátit na bok a nejspíš ještě odmontovat kola. Rozhodne se tedy zacouvat zpátky, ale protože jeho místo mezitím zabral autobus trojnásobně překračující své kapacitní možnosti, který veze na střeše kromě kufrů a jiných zavazadel i stádo koz, zbývá jediné řešení - padnout celým svým tělem na klakson a spustit dlouhé a táhlé blues tolik charakteristické pro zdejší pozemní dopravu.

Na cestě

Indické silnice jsou kapitola sama pro sebe. Provoz by se dal přirovnat k přísloví o silnějším psovi. Neustálé popojíždění, prudké zrychlování a ještě prudší zpomalování s permanentním troubením je typickým obrázkem země, která se alespoň dle zákona řídí stejnými pravidly silničního provozu jako Velká Británie. Volant je na pravé straně, jezdí se ale v podstatě všude, kde je šance předjet pomalejší auto. Kolikrát to znamená kličkovat děravou krajnicí mezi kravami, vodními buvoly, různými stánky i polehávajícími Indy.

“Takže vy jste si v Jaipuru sami zamluvili hotel? Jak se jmenuje?”
“Pearl Palace.”
“A jak se jmenuje váš přítel? Odkud se znáte? Čím se živí?”
“Rakesh.”
“A jaké máte plány na dnešek?”
“Chceme dovézt k hotelu, tam si dáme věci a setkáme se s naším přítelem.”
“A čím se živí váš přítel?”
“Pracuje v novinách. - Hele, tohle mu vůbec říkat nemusíme…”
“A v jakém hotelu budete bydlet?”
“Pearl Palace”
“Takže nechcete, abych vás zavezl do nějakého hotelu?”
“Ne, chceme do hotelu Pearl Palace, pak se na dva dny rozloučíme a setkáme se s Rakeshem.”
“Aha, a jaké jsou plány na dnešek? Kam budete chtít vzít”
“…”

Teď zrovna stojíme před mýtnou branou v koloně aut a pomalovaných indických kamionů s nápisy “horn OK please”, “blow horn” a dalšími podobně psanými-nepsanými pravidly, která tu - i když se tomu přes všechen ten zmatek a shon nechce věřit - fungují docela dobře.

Indické kamiony

Od chvíle, kdy jsme na Paharganji v Dillí naložili naše batohy do kufru auta a svěřili se do rukou řidiče, uplynulo už dobrých šest hodin. Vzájemné sympatie mezi námi a Indem jsou celou tu dobu na bodu mrazu, což je logické vyústění toho, že popojíždět s ním se nám zamlouvá úplně stejně jako nakazit se břišním tyfem nebo žloutenkou. Pořád ještě jsme podráždění z předešlého dne, kdy nás napálili ve falešné turistické kanceláři, přišli jsme o dost peněz a všechny zamluvené vlaky na celý první týden cesty. Rozhodli jsme se tedy, že řidiče využijeme úplně stejně, jako bychom cestovali dle původního plánu vlaky. Že s ním budeme trávit jen tolik času, kolik je potřeba pro plánované přesuny. Snažím se mu vysvětlit naši situaci, nic z toho ale nechápe. Nebo možná nechce pochopit. Řidič je ten nejposlednější pěšák ve hře.

Pořád na cestě

Pravidla hry jsou prostá, jak jsme zjistili o pár dní později v Agře, kdy nám je vysvětloval couchsurfer Raj, který sám ještě před pár lety v podobném byznysu prosperoval. Turistické kanceláře znají nepočítaně způsobů, jak obloudit turistu a získat od něj peníze. Nejjednodušší práce je prý s Japonci. Ať tenhle národ přijede kamkoliv, pokaždé působí naprosto ztraceně a ochotně odevzdá tolik peněz, kolik si kdo řekne. Stačí na ně trochu zvýšit hlas, případně přidat nějakou nebezpečnou historku k dobru. Kancelář si poté najme nějakého řidiče, který umí jakž takž anglicky a zrovna potřebuje práci, a věnuje mu peníze na benzín. Jeho další výdělek už závisí jen a pouze na tom, jak velké spropitné dostane na konci od turistů, které vozí sem a tam po místech, která jsou v Lonely Planet zvýrazněna nejtučnějším fontem. Přes den se o ně stará, vozí je po drahých restauracích, zastavuje na atraktivních místech, zařizuje pro ně všemožné vstupy, ukazuje nejlepší místa pro focení a večer jim pak zařídí hotel. Co turista, který si užívá své all inclusive, netuší je to, že ve smluvených restauracích stojí jídlo většinou čtyřikrát až pětkrát tolik co v normální restauraci, a desetkrát tolik než u stánku na ulici.

Rikša

“Hlavně nechoďte nikde sami! S nikým se nebavte. Na ulici si vůbec nedávejte jídlo. Až se za týden rozloučíme a vy budete cestovat vlakem, s nikým se tam nebavte! Mně můžete věřit, já jsem tu pro vás. Chcete, abych vás vzal na masáž? Chcete, abych vás doprovodil na trh?”

Musím být upřímný a říct, že řidič se opravdu snaží. Pro člověka zvyklého jezdit celý život po poznávacích zájezdech, který nerad nechává věci jen sám na sobě a naopak si spoustu věcí rád nechá zařídit, je tohle vysněná dovolená. I když vpravdě trošku dražší. My jsme trochu jiný případ a k jeho i naší velké smůle veškerou snahu sabotujeme. Chvílemi si kvůli tomu připadáme hloupě, což nás ještě víc rozčiluje.

On sám z nás musí být nešťastný. Nejsem si jist, jestli takovouhle posádku už někdy předtím vezl.

“Dejte mi na vašeho přítele číslo, já mu předem zavolám.”
“Ne, proč?”

Barvírna textilu na ulici

Už zase stojíme v zácpě. Ind ještě pořád optimisticky tvrdí, že na domluvené setkání s Rakeshem v Jaipuru stihneme přijet včas. Ptá se pořád dokola na tytéž věci. Nedokáže dost dobře pochopit, proč se s ním nechceme více bavit, proč nechceme fotit věci, které nám ukáže, že máme fotit, a proč nechceme, aby nám on sám zařizoval ubytování. Svou roli v tom hraje i hrdost a paličatost.

“Podívejte, žena nesoucí vodu na hlavě! Vyfoťte si to!”
“Ne, díky. Ty vole… já bych si ji třeba i vyfotil, ale já ten foťák nebudu vytahovat, když mi řekne.”

“Kráva a vedle ní buvol, vyfoťte si to!”
“…”

Peklo.

Po dlouhé a ulepené cestě jsme konečně dorazili do Jaipuru. Oproti původnímu plánu s vlakem to autem trvalo o tři hodiny déle. Po příjezdu se řidič znovu zeptá, kde máme v plánu bydlet a kam budeme chtít odvézt. Cítím pěnu u pusy. Ind nakonec odjíždí s tím, že nás vyzvedne za další dva dny a odveze do Pushkaru, kde chceme navštívit komunitu v místě zvaném Sukha’s place.

Z českého čísla zkouším volat Rakeshovi a podaří se mi s ním domluvit na tom, že do půl hodiny za námi přijede. Rakesh je další indický couchsurfer, na kterého jsem dostal kontakt od Zuzky a těšíme se na něj jako na sklenici vychlazené coly ráno po tahu.

Když se o půl hodiny později u recepce zjeví vysoký usměvavý Ind, po všech těch hádkách z předchozích dvou dnů působí jako zjevení. Bere nás rikšou na pozdní oběd do své oblíbené jídelny. Prostory z vnějšku vypadají jako pár let zavřený krám na Žižkově, ale uvnitř je příjemně. Z kuchyně přichází mohutný kuchař, položí před nás kovové talíře a na ně začne pravou rukou drtit chlebové koule vedle z misky. Po chvíli na stole přistane ještě rýže, placky čapatí a tři různé omáčky a zelenina.

S Rakeshem v rikše

Jíme a mezitím se seznamujeme.

Rakesh je skvělý člověk. Má rád Evropu, západní kulturu a na své svatební cestě byl v Kašmíru. Už jen tenhle samotný fakt, že byl za hranicí vlastního státu, ho odlišuje od padesáti procent jiných Indů. Možná je to víc, možná míň, střílím od boku. Chci tím pouze přiblížit doménu cestování mezi indickými státy.

“Když vy v České republice chcete jet třeba do vedlejšího státu, berete si noční vlak?”
“No… to vlastně ani nemusíme… noční vlak. Většinou to trvá pár hodin. Když jsme ale jeli vlakem do Černé hory nebo do Rumunska, už to bylo na dýl a přes noc se jelo.”
“Takže pár zemí v Evropě je takhle propojeno železniční sítí?”
“Ta síť je vlastně dost hustá… já si asi teď ani nevzpomenu na stát, kam bych se nedostal vlakem. S přestupem se dá dojet asi kamkoliv.”
“A do toho Rumunska jste jeli jak dlouho?”
“To bylo něco přes 26 hodin s přestupem v Maďarsku. Až se budeme za měsíc vracet do Dillí z Darjeelingu, mělo by to být určitě míň.”
“A kolik třeba států v Evropě se dá projet vlakem během 24 hodin?”
“No to si nejsem jistej, ale řekl bych, že pět je reálných. Záleží na tom, kam se jede. Možná čtyři.”

Spoustě Indů nemá smysl vysvětlovat to, že člověk pochází z České republiky, z Polska, Rakouska nebo třeba Švýcarska. Je potřeba se dostat na určitou úroveň abstrakce a mluvit o sobě jako o Evropanovi. Z Bombaje do Dillí je to zhruba stejně daleko jako z Prahy do Paříže, člověk ale pořád zůstává v úrovni jedné země. Když jsme zmínili pojem Evropská unie a to, že v rámci jednotlivých zemí není potřeba žádné vízum, neprobíhá žádná kontrola na hranicích a podobně, začínál jsem mít pocit, že už se dostáváme k něčemu ne příliš dobře uchopitelnému. My jako návštěvníci Rakeshovi země jsme za vízum zaplatili asi 800 našich korun. Kdyby chtěl on zavítat k nám, vyšlo by ho to prý asi na 22000 rupií, což je 8000 našich - záleží na kurzu.

Rakesh byl hladový po informacích, my byli pro změnu po celém dni s řidičem hladoví po jakékoliv rozumné konverzaci. Dost jsme si rozuměli.

Cestou k slunečnímu chrámu

Po obědě jsme zašli na střechu jednoho místního hotelu, abychom dál pokračovali v tom, co jsme načali u jídla. Vzhledem k tomu, že Rakesh trval na tom, že zaplatí za nás za všechny oběd (“Please please you are my guests.”), chtěl jsem ho pozvat alespoň na čaj. Ukázalo se ale, že máme tu čest s hrdým asketou. Jeho den začíná v pět hodin, kdy vypije jednu sklenici mléka a vyleze nahoru na střechu. Tam cvičí jógu a medituje. Během prodýchávání se každé ráno spojuje s vesmírem a všehomírem. Dopoledne pracuje a odpoledne se pořádně nají a napije. Tuhle fázi už máme tedy za sebou.

Celkem jsme spolu strávili dlouhých sedm hodin, kdy na střídačku vyzvídal on od nás a my zase od něho. Témata se střídala s rostoucím množstvím piv Kingfisher, která jsme si s Babu začali později objednávat. Rakesh to nesl statečně. Během tohoto setkání jsme se dostali ke vzdělávání, kultuře, cestování, divadlu, také k penězům a průměrným platům a životu obecně.

“Pro vás je normální, že děti v osmnácti letech opustí své rodiče, vydají se do cizího města a rodiče vídají třeba jednou za dva týdny?”

“Když se chcete pro něco rozhodnout, tak nekonzultujete tenhle krok s rodiči?”

Jaipur. Ohlédnutí zpět na cestě ke slunečnímu chrámu

Nakonec jsme skončili u rodiny, manželského života a indických svateb. Těžko říct, jestli tuhle konverzaci vyprovokovala naše přehnaná upřímnost, nebo měl Rakesh zrovna nutkavou potřebu se někomu svěřit.

“Vy spolu žijete tři roky a poznali jste se tak, že jste se bavili, pak jste spolu šli ven a od té doby jste spolu?”
“… (smějeme se)”
“A to je u vás normální?”
“No… on vlastně asi každý pár u nás se seznámil tak nějak podobně. Na nějakém kurzu, v baru, na sportu…”
“A jaký je u vás poměr domluvených svateb oproti těm ostatním?”
“Ehm… no… asi… asi skoro všechny jsou… ty ostatní… jakože nedomluvené.”
“A vaši rodiče se neznali? Představili vás…?”
“… my ve skutečnosti nemáme nic jako domluvené partnerství… domluvená svatba. “
“Ne?”
“No… ne”
“A jak dlouho?”
“To už možná bude tak… sto let.”

Ještě více do hloubky jsme začali probírat tradici domluvených svateb, jeho rodinu a také místní zvyky. Z mé strany už jde ale o konec vyprávění. Není fér ventilovat zážitky a vnitřní pocity druhého člověka, kterému jsme sami leccos svěřili.

Rozloučili jsme se tak, že vzpomínka na něj mě pořád ještě hřeje u srdce. I po téměř půl roce na něj vzpomínám jako na skvělého člověka - záchytný bod, který jsme na začátku naší cesty tak strašně potřebovali. Jako na duši lapenou v místních tradicích a očekáváních. Na duši, která by chtěla svobodně vzlétnout, ale není ji to dopřáno.

Vrátili jsme se do našeho pokoje k otáčejícímu se větráku nad postelí, který od prvního okamžiku vypadal, že se každou chvíli utrhne a ve spánku na nás spadne. V noci se mi zdál dost živý sen o tom, že jedu rikšou a s každou další projetou jámou v cestě mi odpadává kus obličeje.

Druhý den vstáváme za kuropění a vydáváme se poznávat Jaipur.

V Jantar Mantar se školním výletem

Hawa Mahal

Jan Bouchner

Jsem Honza a budu tu psát o své návštěvě Indie. Primárně z pohledu backpackera a pragmatika. Nejel jsem tam cvičit jógu ani studovat duchovno. Tomu se člověk ale stejně nevyhne.

Komentáře